TOUR DE ELBA 2004
Po týdenním putování na Sardinii a při přejezdu trajektem do Itálie, začínám přemýšlet o tom, kam pojedeme na seakajaky příští rok. Na pravoboku vidím velký ostrov, koukám do mapy, konzultuji s Honzou Betlachem (starým světoběžníkem), ten hned hlásí, že tam byl před několika lety na okružní jízdě na jachtě. Moje srdce závodníka zaplesá. Objedeme Elbu kolem dokola a ještě na ní pojedeme bez trajektu. Huráá.
Rok se s rokem sešel a naše partička 12. kamarádů vyráží z pardubické loděnice na seakajaking okolo ostrova Elba a na přejezd Toskánského zálivu. Elba, ostrov, který svým pobytem proslavil Napoleon, je největším ze sedmi ostrovů Toskánského souostroví, které je jedním z největších přírodních národních parků v Evropě. Má hornatý charakter a její pobřeží tvoří osm velkých zálivů a spoustu malých zátok. Je znám svou překrásnou přírodou, nacházející se v Tyrhénském moři 12 km od pevniny Itálie, je dlouhý 27 km a v nejširším bodě dosahuje šířky 18 km. Ostrov je proslulý svými mimořádnými klimatickými podmínkami, naprosto odlišnými od Evropského kontinentu a to je předzvěstí toho nejlepšího, co tady můžete od přírody a citlivého zásahu lidské ruky očekávat. Vysoké skalnaté štíty majestátně ční nad věčně zelenými piniemi a úbočí hor jsou posetá krásnými cypřiši. Údolí jsou plná subtropické vegetace a malebná městečka uchovávají stopy po pradávné historii, kterou zde vytvářely po staletí národy Eltrusků, Ligurů, Řeků, Římanů, a v neposlední řadě i císař Napoleon. Pobřeží ostrova je krásou svých černých oblázkových pláží jednou z nejžádanějších turistických destinací Evropy
Cestou do Piombina se ještě zastavujeme v Dolních Kounicích, kde nabíráme poslední dva kousky z moravské sekce a několik jejich kanystříků nefalšovaného moravského rudého Portugalu. Naše skupina (tranzit) pracovně pojmenovaná A je sice aktivnější v ochutnávce vínka, ale díky několika důležitým čůrpauzám postupně ztrácí skupinu B (Galaxi) z dohledu. Cesta ubíhá standardním vodáckým způsobem a postupem času upadáme všichni do alkoholového spánku.
Sluníčko nás budí na pláži v přístavu Marina di Saviolli který má být naším startovním místem k překonání Toskánského zálivu. Moře je klidné, obloha bez mráčku a tak se i slabší skupina rozhoduje k přejezdu zálivu. Balíme do lodí a Petr Střecha shání svůj deblkajak, ale ouha u všech plantážníků, vzal jsem místo jednoho deblkajaku dva singlkajaky. Kdyby jen věděli, co mi dalo práce je sehnat (dvanáct seakajaků s kormidlem byl ČR opravdu organizátorský oříšek). Je rozhodnuto – Petr s Markétou přejedou trajektem na Elbu a poté budou pokračovat s námi.
Vyrážíme, čeká nás první český přejezd seakajakerů na Elbu, držíme se pohromadě, tak abychom byli pro trajekty dobře vidět, no stejnak by to asi neubrzdili. Je dobrá viditelnost a ostrov je krásně vidět, takže nemáme žádné problémy s orientací. Moře je klidné, pouze projíždějící trajekty dělají vždy několik vlnek, které nás však v našem plánu nemohou ohrozit. Po hodince a půl dorážíme na nejbližší pláž, kde se radujeme, že jsme to dokázali, fotíme si „vrcholové fotky“ a hned to oslavujeme několika doušky něčeho tvrdšího. Po obědě vyrážíme dál, dnešní den ještě nekončí, máme za sebou necelých 15 km a minimálně dvacet nás ještě dnes čeká. Po cestě několikrát stojíme na koupání a protažení nohou, projíždíme okolo přístavu Porto Azzurro, který patří k nejnavštěvovanějším místům ostrova. Na útesu nad městem ční pevnost Lagone která byla vystavěna Španěly a dnes slouží jako vězení. K večeru nacházíme liduprázdnou a velmi příjemnou zátoku spiaggia Barbarossa kde zakempujeme. Skupinka řidičů a slabších jedinců usíná dříve než by se dalo čekat, ale ostatní se alkoholu nezaleknou a hlavně Vilíkova Becherovka s rybízovým džusem namíchaná v uřízlé PET lahvi s plátkem citronu (chybí pouze koktejlový deštníček), patří k tomu lepšímu tohoto večera. Kejkl postupně zjišťuje, že „všechen tvrdej“ který si sebou veze (litr rumu, litr fernetu, litr vodky) mu vůbec nechutná a že není nad jeho milované pivo, zato Háňa se rumbambule (cola/rum) vůbec nezalekla a trochu přebrala, takže její noční koupel v měsíčním svitu nás všechny výborně pobavila.
Jen kolbenkáři a starci kteří nemohou ráno spát, pozorují východ slunce, kterým začíná další krásný den. Cestou zastavujeme na několika romantických plážích, písčité pláže střídají oblázkové a ke koupání láká křišťálově průzračně modré moře. Pobřeží ostrova je díky svému bohatému podmořskému životu, korálovým útesům a velkým hloubkám doslova rájem potápěčů. Žijí zde hojně murény, olihně a potkat zde můžeme úhožovce mořského (Conger conger), sasanky podivné (Alicia mirabilis), chobotnice ramenaté (Octopus macropus) a velké množství různorodých ryb jako Kanice, mořany, očnatce a vzácně můžeme na písčitém dně spatřit nebehledka obecného (Uranoscopus scaber). Obecně je Elba považována za jednu z nejlepších lokalit na potápění v Evropě.
Odpoledne plánujeme návštěvu prvního přístavu Marina di Campo. Kejkl nejdříve nechce o nějakém chození po přístavu ani slyšet, ale když se dozvídá, že si bude mocti nakoupit svoje oblíbené pivo, okamžitě hlasuje pro a připojuje se ke skupině, která chce jít do přístavu ochutnat pravou italskou pizzu. Mně s Kondorem a Fučasem se nechce hned v prvním přístavu běhat po hospodách a tak jedeme napřed a domlouváme spaní na první větší pláži za přístavem. Po cestě ještě zastavuji na překrásné potápění na mysu Campo di Poro a kluky po chvíli dojíždím. Večeříme a začíná se stmívat, vyhlížíme ostatní a najednou vidíme několik malých teček asi kilometr od pobřeží, vstáváme, aby nás nepřehlídli, voláme, pískáme ale nic. První tři lodě jedou jako o život, další v závěsu. Končíme s máváním, posílám SMS odpadlíkům a konstatujeme, že dnes budeme spát odděleně a je devět hodin a skoro úplná tma.
Ráno vyrážíme časněji, tak, abychom uprchlíky stihli ještě ve spacácích. Hned na další komerční pláži asi kilometr od nás, jsou první tři. Dozvídáme se, že jim přední skupina ujela, a že když se setmělo, tak raději zastavily a přespali. Balíme a vyrážíme hledat další, jedeme 3, 5, 10 kilometrů a pořád nic, až po 14 kilometrech vidíme malí ostrůvek a na něm kajaky, Honza Betlach hned hlásí, že nás hledali a že jeli těsně kolem pobřeží (jó povídali, že mu hráli) a když se setmělo, nemohli najít žádnou vhodnou pláž. Když už nebylo vidět na cestu, tak nasadili čelovky a jeli za světýlkem jako Jeníček s Mařenkou. Chlapci zaparkovali u ospalého městečka Pomonte na sice hrozné pláži, ale v hloubce asi 10 metrů zde leží krásný vrak rybářské lodi a dalo se zde fantasticky potápět, proplavávat mezi zábradlím, kajutou kapitána a spoustou překrásných ryb. Kondor zkouší i natáčení kamerou pod vodou, ale naše podomácku dělané pouzdro nefunguje tak jak by mělo a do kamery teče. Postupně přijíždějí lodě s komerčním potápěním a tak raději odjíždíme. Během dne ještě potkávám partičku seakajakerů a tak se pokouším o komunikaci. Jsou to kružítka „východní měnci“ jak se později dovídám, rozumím totiž německy tak akorát „Berlín“ a tak komunikaci nechávám na ostatních. Vůbec jsme na Elbě potkali relativně hodně seakajaků, rozhodně více než na Sardinii. Večer máme problémy s hledáním vhodné pláže a tak se kousek vracíme zpět, na malou plážičku v zátoce spiaggi Pipelinne kde hrajeme petangue a večer se kocháme romantickým až trochu kýčovitým západem slunce.
Dnešní den, po bujarém večírku vyhlašujeme jako odpočinkový a vyrážíme do přístavu Mariana Marina, kde dokupujeme zásoby. Domlouváme výstup na nejvyšší horu ostrova MT Capane (1.019 metrů). Nejdříve chceme vyrazit až nahoru pěšky, ale nakonec to pro velké vedro a ještě větší lenost vzdáváme. Za 13 euro (Makina ukecává slevu pro studenty na 9 euro) a naskakujeme po jednom, z vyznačených značek na povel obsluhy, do žluté klece pro dva a ještě na stojáka. Na vršku je znatelně menší horko a krásný rozhled, je odtud vidět opravdu celý ostrov jako na dlani: Rozhodně doporučuji tento výlet absolvovat, je to krása a ještě velká prča na srandovní lanovce. Po prohlídce přístavu a vynikající zmrzlině, přejíždíme přes zátoku k fantastickému skalisku Capo Enfola s velkým množství mořských ptáků. Svým žluto okrovým zabarvením útesů mě velmi připomíná útesy na Capo de Testa na severu Sardinie. Potápění je v této lokalitě zřejmě hodně vyhledávané, protože je zde několik lodí s potápěči. Vůbec na Elbě je potápění na vynikající úrovni. Atmosféru dne ještě zlepšuje projíždějící dvoukajak s krásnou slečnou nahoře bez, s exkluzivním poprsím. Kempujeme na prozatím nejkrásnější oblázkové pláži, na kterou jsme na Elbě narazili. Večírek začíná poněkud smutněji protože mi začínají docházet zásoby rumu. Zachraňuje mě však Háňa která od své půlnoční koupele nemůže alkohol ani vidět a přenechává mi svoje zásoby.
Při ranní poradě nad mapou zjišťujeme, že do cíle to máme nějakých 25 km a že na to máme ještě dva dny. Proto ráno nikam nespěcháme, koupeme se, potápíme a hrajeme petangue o paňáčky Kondorovy slivovičky. S přibývajícími hrami, ubývá i slivovice a tak při odjezdu dochází u některých i na eskymáky. Zastavujeme ještě naposledy v přístavu Portoferraio (železný přístav), které je hlavním městem ostrova a navštěvujeme Napoleonovo muzeum, zřízené v domě kde pobýval v době svého vyhnanství. Napoleonova rezidence Villa Mulini s jeho osobní malířskou sbírkou, nádhernou zahradou a ukázkami trofejí, které získal během své výprava do Egypta, stojí určitě za prohlídku. Je to krásný rustikální dům na špičce útesu s výhledem na moře, jó tady by se to krásně trpělo. Kejkl prožívá zklamání dne, protože je neděle, obchody jsou zavřené a nemůže si koupi pivo, nakonec kupuje na parkovišti od českých autobusáků chlazený gambrinus a je konečně spokojený. Odpoledne přijíždíme na stejnou pláž na kterou jsme přijeli první den a užíváme si posledního večírku na ostrově. Večer se začínají zdvihat velké vlny a tak slabší jedinci vstávají a běží uvazovat svoje kajáčky, aby měli zítra na čem odjet.
Konečně se po 5. dnech putování zdvihají pořádné vlny a tak se nakonec při přejezdu do Itálie pořádně pohoupeme, slabší jedinci něco brblají o mořské nemoci, stabilitě, samozáchranně nebo co, ale nakonec se všichni v pořádku dostávají na druhou stranu. Balíme a naší zastávkou se ještě stává ten šikmej barák v Pise, co se po staletí naklání a naklání a pořád nechce a nechce spadnout. Poslední prohlídka komplexu Campo de Miracoli s katedrálou, křtitelnicí a hřbitovem a spoustou krámků s čímkoli, dáváme poslední italskou zmrzlinu, nasedáme do tranzita a frčíme nejkratší cestou do Čech. Po cestě ještě plánujeme akci na další rok. Tentokrát pojedeme do Ruska na řeku Ochtu takže „dasvidaňa rebjata“.
VAROVÁNÍ AUTORA ČLÁNKU
Upozorňuji čtenáře, že všechny chyby které v obsahu tohoto článku najdou, jsou na svých místech zcela záměrně a tudíž kdo by chtěl práci autora článku jakkoli opravovat, nechť ať si nechá zajít chuť, anebo si napíše svoji stížnost ve dvojím vyhotovení na adresu:
Jan Lampa, Lampářská ulice 352, Lampárna 502 01
