Ochta 2006
V zemi kde poznáš co znamená daleko, dlouho a neuvěřitelně, ANEB OCHTA 2006
V tomto roce, ač je to k nevíře se pomalu propracovávám k dospělosti . Vím, že svými činy to u mnohých těžce dokazuji, ale já cítím, že tomu tak opravdu je. Dříve se říkávalo neraď, nebyl jsi v Rusku a není ti šedesát. První podmínku pro vstup mezi rádce jsem tedy splnil a ta druhá, pokud se ji dožiji na sebe nenechá dlouho čekat, neboť čas běží jak utržený z řetězu.
Byl jsem, viděl jsem, vrátil jsem se. Ano budu vyprávět o Rusku.
Bylo nás pět, to je kniha kterou napsal Karel Poláček a která alespoň naší generaci je známá. Nás bylo také pět, ale příběh je úplně jiný. Tři „rakváči“, já, Franta, Honza, zástupce střední generace Chrudoš a věkový průměr kazící Dambič.
Autorem a přípravou této expedice byla známá, prosperující,všemi doporučovaná a chválená cestovní kancelář „Chrudoš tour“, pojištěná proti úpadku, ale také proti zisku. Doprava byla svěřena dopravní společnosti „Betlach Car“ s kvalitním vozovým parkem. Vybrané vozidlo určené na tuto dalekou expedici bylo připraveno opravdu dokonale. Zánovní Ford Transit pro účely cesty do dalekého Ruska, kde se nezapomíná na Sovětský Svaz, měl dokonce červenou barvu, to aby bylo jasno, že víme co je slušnost. Lůžková úprava umožňovala za jízdy pohodlný spánek čtyřem osobám, jeden musel řídit. S takovýmto vozem je radost cestovat. Je pravdou, že většinou s řidičem bděl určený navigátor. Trasa byla velmi jednoduchá. V podstatě stále na sever. Cílem naší cesty byla Karelská autonomní republika nacházející se těsně pod polárním kruhem, sousedící s Finskem.
Co nás tak lákalo daleko od domova? V loňském srpnu jsem s Honzou a partou lidí poznal finský národní park Oulanka, který právě sousedí s ruskou Karelií. (Tato cesta je popsána v Hydru 4/2006) Důvod poznat ten krásný kus přírody i z druhé strany byl na místě. A opravdu to porovnání bylo víc než poučné.
Start této expedice byl v Pardubicích. A že to byla opravdu expedice nemusím zdůrazňovat, neboť nikdo z nás v těch končinách nikdy nebyl, a informace jsou jen mlhavé. Chrudoš sice získal nějaké zápisky člověka, který se tam kdysi s jistou společností plavil na Pálavách. Pro ty kteří nevědí co je to Pálava, tak tedy nafukovací kánoe.
Jejich několika týdenní putování bylo spojeno s plavbou velkou lodí na Solovecké ostrovy, známé svým klášterním komplexem z 15 st., který je památkou UNESCO. Tento klášter byl po roce 1919 koncentračním táborem pro politické vězně , kde dle encyklopedie bylo vězněno 12 – 15 mil.lidí. U nás známe tyto tábory pod názvem „Gulagy“. Se zájmem jsme četli těch několik stránek zkušeností z oblasti kam máme namířeno.
Konec teorie. Objíždíme nekonečnou několikakilometrovou frontu kamiónů. Ano blížíme se k hranici Ruska.Osobních aut je před námi jen několik. První masivní závora se zvedá a vjíždíme do hraničního prostoru. S nostalgií vzpomínáme na naše dřívější cesty do kapitalistické ciziny. Tady nám to krásně připomínají. Když vyplňujeme s úsměvem po třetí papír, připomínající celní prohlášení z dob socialismu, máme o zábavu postaráno. Zapsat kajaky, vyplnit kam jedeme a samozřejmě vše podstatné o své osobě. Ještě že nechtějí čísla bot a jméno babičky za svobodna. Úřednice v celnickém stejnokroji, která nám po neúspěšném vyplnění vydává již třetí tiskopis, to bere s humorem a cení na nás svůj krásný zlatý zub. Třetí pokus se opravdu povedl, vše je v pořádku, dostáváme „bumašku“ a pokračujeme o závoru dále. Tady probíhá klasická celní kontrola. Jestli je to voják, nebo celník nemůžu podle uniformy hodnotit, ale poměrně poctivě leze do každého koutu auta. Kontroluje i jakou budeme mít stravu a co budeme pít. Nabízené pivo odmítá a propouští nás o další závoru dál. Tady Honza běží vyměnit tvrdou valutu za místní měnu. Platíme nějaký poplatek za auto, dokonce nám vydávají známku, kterou si s radostí lepíme na přední okno. Pochybuji, že je to dálniční známka, neboť na mapě a pak i ve skutečnosti jsme žádnou dálnici nepotkali. Snad nějaké pojištění.Tak a tohle vypadá na poslední závoru. Tady se kontroluje zda vše předchozí kontroly vykonaly dobře, zda na nic nezapomněly, zda máme všechny papíry a poslední závora se zvedá. Trvalo to pouhé tři hodinky a překonali jsme 6 ( slovy šest) závor.
Tak a poprvé v životě jsem v Rusku. Je to krásný pocit. Vydržel jsem to více než půl století. Ještě jedna noc za volantem a budeme u cíle naší cesty. Celou noc jedeme stále na sever, podle nálady se střídáme za volantem. Naštěstí tady úplná tma netrvá dlouho. K ránu zastavujeme u pěkného jezera. Kdyby tady nebyl takový nepořádek, lidově řečeno bordel, tak si budu myslet, že jsem ve Švédsku, nebo Finsku. Flašky, konzervy, rozbité sklo, dráty, staré pneumatiky a jiné ozdoby zdejší krajiny neomylně určují ve které zemi se nacházíme. Postupně si na tento kolorit zvykám a i když nerad připouštím, že tady to nikdy jiné nebude. Rus má jiné estetické cítění a vyznává jiné hodnoty. Orientace na zdejších silnicích je snadná.“Pojedeš stále rovně a po sto kilometrech mírná zatáčka doleva“, tak s humorem plnil své navigační povinnosti Chrudoš.
To, že se blížíme k polárnímu kruhu není vůbec znát. Je stále teplo, sluníčko svítí a ledního medvěda si v této přírodě nedokážu představit. Podle našich map a informací by bylo dobré dorazit do vesnice Pušněvo. Tam necháme auto a doptáme jak se dostat k jezeru z kterého řeka Ochta vytéká. Tady už nám mapy mnoho nepomohou a tak začínáme spoléhat na domorodé obyvatelstvo a naši po letech oprášenou ruštinu. Dva účastníci výpravy, tedy já a Honza máme dokonce maturitu z tohoto jazyka. Poprvé v životě trochu lituji, že jsem tento jazyk sabotoval a nenáviděl.
Zaparkovali jsme u krásné čisté říčky vytékající z nedalekého jezera. Nejdříve jdeme na prohlídku vesnice. Já foťák, Franta kameru. Mám to vyzkoušené již z loňské cesty do Švédska a Norska. A opravdu je co zaznamenávat. Franta je dokonalý dokumentarista, který neopomene natočit žádnou technickou zajímavost a velice odborně ji i okomentuje. Vyprávět se to nedá, to se musí vidět. Pravé Rusko. Nepořádek, polorozpadlá dřevěná stavení, kde se stále bydlí. Z některých komínů, které stojí již jenom silou vůle se i kouřilo. Zřejmě topí na vaření, venku je teplo na krátký rukáv. „Tak tady, když chytne chalupa to není asi žádný problém“, komentuje s okem na kameře Franta. A již kousek opodál vidíme jak to dopadne když zařádí červený kohoutek. Je asi běžný postup, že po požáru hned vedle postaví nové obydlí a ten bordel po staré chalupě tam nechají.
V Rusku se pozná, co to znamená daleko, dlouho a neuvěřitelně, s oblibou opakoval Honza. Sundáváme lodě ze střechy Tranzitu. Dambič se domáhá marně svých pádel. Jako jediný svědomitý závodník ho měl zabalené ve futrálu a dokonce i pádlo náhradní. Co mu je ale platná jeho pečlivost, když pádla do Ruska nedorazila. Rozvíjí se vzrušená diskuse, zda si je vůbec vzal, jestli ulétla za jízdy, nebo zůstala ve Dvoře Králové, kde jsme vše s konečnou platností uložili na cestu. Ať je to tak, či tak, je nás pět a máme čtyři pádla. Začíná to velice zajímavě. Tady a v okolí několika set kilometrů je stoprocentní jistota, že jiné pádlo neseženeme.
Jsem již zkušený trapper a tak vyndávám ze svých zavazadel skládací pilku. Nedá se nic dělat, situaci vyřešíme na místě. Pádlo vyrobíme. Olše správného průměru bude dobrou žerdí pádla, a že těch žerdí tady roste. Prkno, které řežeme na dva kajakářské listy máme za chvilku. Trochu běhání dalo sehnat několik hřebíků od místního truhláře. Kámen posloužil jako kladivo a zanedlouho Dambič zkouší nový model pádla, který jistě zapadne do místních poměrů lépe než uhlíkové. „Jako posilovací nástroj bude dobré. To bude forma až se vrátíš domů“, trochu ironicky povzbuzuje Chrudoš. Popravdě řečeno, nechtěl bych s takovouto činkou pohánět svůj kajak, ale jiná možnost není. A to chudák ještě neví jak dlouho s ním bude pádlovat po jezerech, po řece, sjíždět lehčí, ale i hodně těžké peřeje.
Je krásné slunečné odpoledne a tak si čekání na řidiče s autem, které nás doveze k jezeru, kde začne naše putování zkrátíme zkušební jízdou na mořském kajaku. Nasedáme na poměrně bystře proudící řece, která vytéká z jezera ke kterému je to asi pět set metrů.
První dojmy z kajaku jsou výborné. Je pravdou, že veškeré mé expedice jsem jezdil na závodním sjezdovém kajaku. S touto lodí se to nedá srovnat. Stabilní, dobře ovladatelný kajak vybavený navíc zvedacím kormidlem na mě udělal dojem. Vodotěsné komory na bagáž předurčují tuto loď na podobné cesty, nebo putování po jezerech, či mořích. Absolutní pohoda a bezpečnost. Ten potvora sjezďák je přeci jenom vratčí. Závěrečné hodnocení jsem shrnul do jediné věty. „Franto, tak tohle je loď na které se dá jezdit až do smrti, dokonalá i pro důchodce.“
Je po osmé hodině večerní a sluníčko svítí jak o závod. Víme, že tady si tmy moc neužijeme. K mostu přijíždí početná skupina „mlaďáků“. Jak se domlouváme, jsou to vodáci z Moskvy a jedou také na Ochtu. Pojedou na raftech a společně se budeme přepravovat autem k jezeru. Tak je to jasné, naložit vše potřebné na cestu do kajaků. Tranzit bude po předchozí domluvě na nás čekat za plotem zařízení, které vzdáleně připomíná naše bývalá JZD. Místní jsou velice ochotní a auto nám určitě ohlídají.
Při pohledu na „gruzavik“značky Kamaz si připomínám armádu našich „ osvoboditelů“ a v duchu si uvědomuji tu příšernou spotřebu benzínu těchto „zázraků techniky“. Nedivím se, že při vyjednávání dopravy se nechal řidič slyšet, že neví zda má dostatek benzínu. Je až neuvěřitelné že jsme se i s nákladem na korbu všichni vešli. Půl desáté večer a konečně opouštíme civilizaci. Benzínový motor náklaďáku bez odmlouvání naskočil. Pohledem se loučíme s vesnicí, kde jsme strávili pěkný nezapomenutelný den. Začíná cesta připomínající jízdu na velbloudu. Silnice ve vesnici nic moc a co přijde dál nikdo netuší. Víme, že jedeme k jezeru z kterého se řeka Ochta jezdí. Na korbě se držíme zuby nehty, chytáme se jeden druhého. Už se nedivím, že mladí Rusové cestují v plovacích vestách a přilbách. Cesta přešla v něco co silnici připomínalo jen vzdáleně. Docela pěkný tankodrom. Několikrát překonáváme potoky a když vidím, jak řidič najíždí na podélně položené klády tak tři metry nad vodou modlím se, aby se trefil. „Franto, tohle jestli přežijeme, tak na vodě to bude hračka..“ Sotva se držíme na korbě a ještě začínají nálety obrovského množství komárů a hovad. Nestačím se oplácávat. Hovada mají úctyhodné rozměry. Jsme zkrátka v Rusku a tady je všechno veliké. Přežili jsme beze ztrát a jsme na konečné.
Je půlnoc a stále je světlo. Místo slunce se na obzoru objevil obrovský měsíc v úplňku. Úžasné, pádlujeme a se vzdalujícím se břehem ubývá komárů. S našimi spolucestujícími jsme se rozloučili pohledem na tři děvčata, která neodolala a tak jak je stvořil pánbůh se vrhla do vody. Škoda že byly tak daleko a navíc je šero. Ale i tak to bylo příjemné osvěžení naší mysli po tak náročné cestě. Fantazie vykonala své a v daný okamžik to byly nejkrásnější dívky v širokém okolí. „Ahóój“, loučíme se po našem. Ve dvě hodiny ráno stavíme na břehu poslední obydlené osady stany.
Je pod mrakem na rozdíl od včerejšího krásného slunečného dne. Dambič si těžce zvyká na nové pádlo. Mozoly a puchýře z nočního pádlování zalepil izolepou. Pádlujeme v pohodě, žádné závodění. Čistá a kupodivu teplá voda v jezeře je plná vodního rostlinstva. Projíždíme shluky leknínů a stulíků. Poměrně často se zastavuji a fotografuji. Nejsem na severu poprvé, ale stále je co obdivovat a zaznamenávat pro pozdější vyprávění a vzpomínání. Všichni jsou někde vpředu, ale obavy že se ztratím nemám. Poklidný tok Ochty dává jen tušit, že jsme na řece. Rozlehlé porosty rákosí kolem dokola, jen volná hladina určuje pokračování plavby. Jak tak pádluji a rozjímám nad neopakovatelností severské přírody, porovnávám v duchu to, co jsem procestoval v minulém roce. Vzdušnou čarou je to opravdu nedaleko. Příroda se nemění podle hraniční čáry, ta politické dělení světa neuznává. Vše ostatní a to myslím vše, co stvořil člověk a jak se člověk k přírodě chová, tak to je trochu jiné. To se nedá popsat, to se musí vidět na vlastní oči, je to něco, co bez vlastní zkušenosti je nepochopitelné. Je to opravdu střet civilizací.
Pádlujeme dál dle neomylných plánů Chrudoše, který vždy když přijedeme na nějaké větší jezero určí pravděpodobné pokračování řeky. Musím uznat, že jeho odhad byl téměř dokonalý a moc jsme nebloudili. V této oblasti jsme bez možnosti zeptat se na cestu.
Přepádlovali jsme několik menších jezer. Spojnice mezi nimi už začíná připomínat pěknou řeku. Proud i občasné peřeje. Začínáme se setkávat s úpravami na řece, které v minulosti sloužily k plavení dřeva. Rychle tekoucí řeka vytváří zajímavé tišiny a tůňky a to již nenechá v klidu naše dva rybáře. Honza i Dambič zkouší své štěstí. Je pravdou, že první štiku, kterou jsme včera ochutnali chytil Dambič. Dnes nastává dokonalá odveta ze strany Honzy, který okamžitě vyrovnává stav rybářského souboje a během chvilky jde do vedení. Honza je rybář obětavý a nelení vystoupit z lodě. Většinou se praktikuje styl třikrát nahodit a pokud ryba nezabere, tak tady asi není a je nutné kousek po proudu popojet. Musím uznat, že rybářské zastávky byly úspěšné. Štika a nebo Okoun. Pokud byla ryba „jedlá“, tím se myslí velikost, tak dále cestovala s námi. Pokud ještě nedorostla velikosti naší pánve dostala šanci situaci změnit a dopracovat se časem správných rozměrů.
. Řeku již nemusíme hledat, má spád, jsou tu pěkné peřejky. Rychlost proudu je čím dál větší a po zdolání peřeje jsme v dalším jezeře. Je veliké, čisté a poměrně silný protivítr z něho dělá moře s pěknými vlnami. Pokračování řeky bude někde přímo před námi na protější straně. Než se tam ale dostaneme, čeká nás zastávka, na kterou se těšíme a jsme zvědaví, co se pod tím názvem skrývá. Ostrov duchů. Ten není možné minout. Je to jediný ostrov uprostřed jezera. Zajíždíme do zátoky s malou písečnou pláží a už je jasné, že jsme na správném ostrově. Veliký triangl tvořený z vyřezávaných ukazatelů návštěvníků tohoto místa. Procházka po tomto konci ostrova je skutečně nezapomenutelná. Nikdy jsem neviděl a ani neslyšel, že by někde něco podobného bylo. Pěkné vyřezávané postavy jak na Velikonočním ostrově trochu kazí rádoby umělecká díla. Zavěšená kostra jízdního kola mezi stromy s teniskami na šlapadlech. Jen cyklista už asi odehnil, ale kosti pod kolem nejsou. Kousek od kola je dřevořezba velikosti dospělého člověka. Pohled zepředu, kytara, nebo spíše basa. Pohled zezadu, dívčí postava s pěkně tvarovanou prdelkou. Tady se řezbář opravdu vyřádil a je nutno uznat, že měl obrazotvornost. Smrčky ozdobené jako vánoční stromečky. Proužky igelitu, láhve, boty, lžíce, vidličky a jiné „vánoční“ ozdoby. Vyřezávaná plachetnice přidělaná na stromě, skokanský můstek se vstupní bránou postavený na skalním výběžku. Scházím na druhou stranu poloostrova a stále se nestačím divit nad fantazií tvůrců. Vysoko na skále samorost dokonale značící symboly této země. Srp a kladivo s patřičnou dávkou ironie. Na pláži opět velké množství vyřezávaných postav, některé v nadživotní velikosti. Košile, čepice, šátky, v kapsách láhve od piva, to jsou doplňky těchto postav. Přecházím na druhou stranu k našim lodím a stále se nestačím divit. Ostrov duchů v plné kráse. Večer a noc za mírného větru strávená v této části ostrova by jistě potvrdila oprávněnost názvu. My nebudeme mít možnost rozmlouvat s místními duchy i když jako opakování ruštiny by to nebylo špatné.
Ještě doplníme kalorie v tuhém i kapalném provedení. To pivo si určitě zasloužíme. Připíjíme na zdraví bezejmenných umělců, ale i neumělců, kteří tady po sobě zanechali stopu. Byl to neobyčejný zážitek. Honza vytahuje z kajaku českou vlaječku. Vzpomněl si že ji má někde v batohu. Zanecháváme ji s našimi podpisy přivázanou na borovici, kterou nemůže nikdo přehlédnout. Kdo ví, kdo z našinců nás bude následovat a stane na tomto zajímavém kousku země. S pohledem na vlajku bez pocty odjíždíme.
Vlny už nejsou tak veliké a kdyby byly, mořský kajak si s nimi hravě poradí. Jezero je skutečně veliké. Kam pokračuje řeka, nám bylo jasné když jsme vyjížděli. Přesně naproti. Kde je to naproti s přibližujícím se břehem je dost neurčité. Bylo obtížné poznat kudy z jezera řeka vytéká.
Je už na čase hledat pěkné místo na táboření. Jedu první, počasí se začíná kazit a první kapky deště na sebe nenechají dlouho čekat. Opět pádluji po klidné hladině dalšího jezera. Okolí je samý rákos a bažina. Netuším jak dlouho budu muset pádlovat, než najdu nějaké slušné místo na táboření. Už je po osmé hodině večerní a tak každé trochu vhodné místo využijeme jako dnešní nocležiště. Po pravé straně se zvedá břeh a vypadá to, že by to nemuselo být špatné. Tady se neví jak dlouho by se muselo jet dál, než by bylo něco podobného. Čekám na ostatní. „Jedu se podívat jak to tam vypadá“, hlásím a ani nečekám na odpověď a pádluji ke břehu. Už jak se blížím, je mi jasné, že je to správné místo. Na břehu zakotvené dva starší čluny a kousek nad nimi srub. Vše nasvědčuje tomu, že tady nikdo není. Vystupuji na břeh a moje tušení se potvrzuje. Déšť začíná houstnout a tak není nic lepšího, než tady zůstat. Pískám na kluky, kteří zůstali stát uprostřed jezera, jako kdyby se jim to místo nezdálo. Po chvilce si přeci jenom dávají říct a pádlují ke břehu. Vypadá to jako by měli obavu, že se chceme k někomu nastěhovat.
Než zakotví udělám zběžnou prohlídku okolí. Na stanování bezvadné, ohniště připravené a dřeva na topení je kolem dost. Jdu se podívat na srub. Po cestičce která stoupá na planinu na které stojí srub již dlouho nikdo nešel. Už jeho okolí a věci kolem něho mě přivádějí v úžas. Obrovský nepořádek mě vadí, ale jak říká neustále Honza „zvykneš si.“ A tak obdivuji co stvořila ruka ruského, či sovětského člověka. Co tady vidím mi připadá jako by bylo vyrobeno ještě před výstřelem z Aurory. Jako starožitnosti to cenu nemá, ale je to úžasné a úsměvné. Tady se skutečně zastavil čas. Sáňky již asi nemohou splnit svůj účel, jsou polorozpadlé spravované provazem. Přes tento nedostatek nádherné. Zařízení, které mohu nazvat nákladními saněmi by se daly ještě použít. Lyžařské hůlky, takzvané „samorostky“, březové koště, hráblo na sníh, bodce na led, hromada hrnců různých velikostí, různé barely, plastové kanystry. Kousek od srubu je skála na které je vyřezávaný totem, jak někde u indiánů. Pod ním hromada spletených a nepoužitelných rybářských sítí. Hned vedle skály jsou nataženy mezi stromy a dřevěnými sloupy šňůry jak na veliké prádlo. To tady určitě nehrozí. Pod tímto prostorem je vybudována ze starých sudů primitivní, ale asi funkční udírna. Hned je jasné k čemu ty šňůry slouží. Na sušení ryb.
Kluci již vytáhli kajaky na břeh. Já vcházím do srubu a je jasné, kde dnešní noc strávím. Takový zážitek si nenechám ujít. V malé chodbě je staré, ale funkční křeslo a dřevěná lavice. Na věšáku starý kožich a nějaké oblečení, pod lavicí uříznuté holínky. Samotný srub není žádným oslnivým dílem. Střecha pouze z prken, ale nezatéká dovnitř, což je právě testováno, neboť venku slušně prší. Hlavní místnost, tak to jsem ještě neviděl. Kamna, to je cihlami obestavěné torzo starých kamen, z nichž jsou funkční přidrátovaná dvířka a nahoře položené litinové pláty. Kdo obezdíval ty kamna, to byl opravdu „umělec.“ To se nedá popsat, to se musí vidět. Komín je řešen velmi jednoduše. Trubka protažená skrz dřevěnou střechu. Je to zázrak, že to ještě neshořelo. Pouze kus plechu dělá jakousi ochranu před dotykem rozpálené roury od dřeva. Zdi obložené kartonem z krabic a to i kolem kamen a komína.. Okna jsou jednoduchá a nedají se otvírat Je vidět, že občas tady někdo přebývá. Majitel určitě nemá obavy, že by se mu tady mohlo něco ztratit.
Nádherné místo, krásná příroda, neskutečný klid, samota. Věřím že v okruhu mnoha desítek možná i stovek kilometrů nikdo nebydlí. Vadu na kráse dělá jen obrovský nepořádek a to všude. Kam jednou vstoupí Rus zanechá za sebou stopu. Rozhodně si nedělají problémy s uklízením. To bych okamžitě napravil. Za několik dnů bych to tady dokázal upravit k obrazu svému. .
Po večeři, kdy jako zákusek byla štika a několik okounů sedíme u ohně a vychutnáváme si ten nádherný pocit svobody. Nic nemusíme, nikdo nás nediriguje, nemáme žádné spojení s civilizací. Telefonní signál tady není a jediné spojení se světem je po vodě. Na břehu jezera začíná překrásná barevná show. Západ slunce, to je na severu neopakovatelný úkaz, který trvá i několik hodin. Fotografie z jednoho místa s časovým posunem několika desítek minut jsou nádherné a pokaždé hrají jinými barvami. Slunce kopíruje obzor a v této zeměpisné šířce a čase okolo jedenácté hodiny večerní zapadne, aby za několik hodin o kousek dál zase vyšlo. Úplná tma, to tady v létě není.
Zasouvám se do spacáku na ruské posteli, ve vyhřátém srubu. Oheň postupně uhasíná, Franta na vedlejší posteli podle slastného chrápání již neví o světě. Dnešní noc srub popelem nelehne, vše jsem zkontroloval a zanedlouho se ponořuji do světa snů.
Pádlujeme po jezeře, které pokračuje řekou do dalšího jezera. Dle vodáckého průvodce www.raft.cz řeka Ochta spojuje asi patnáct jezer a v minulosti byla využívána k plavení dříví až do přístavního města Kem, které leží na břehu Bílého moře. Po několika desítkách kilometrů musíme konstatovat, že i ty skromné informace jsou hodně nepřesné. Tím spíše s napětím očekáváme jaké nástrahy nám řeka připraví. Hlavně se těšíme na místo, které je popisováno jako velmi obtížné. Průvodce dokonce varuje před sjížděním této peřeje, neboť má na svědomí několik lidských životů a pomoc je vzdálená několik dnů chůze v neprostupném terénu.
Nyní jedeme opravdu po řece. Větší jezera jsou nejspíše za námi. Projíždíme zajímavou oblastí. V okolí jsou vyvýšeniny na kterých jsou opuštěná dřevěná stavení. Podle stupně rozpadu je zřejmé, že mnoho let tady nikdo nebydlí. Většina střech již spadla. Tato stavení pocházejí z doby, kdy se z tady plavilo dříví. I na řece jsou vidět pozůstatky práce lidských rukou. Zbytky zpevněných břehů z klád, které měly za úkol navádět plavené klády. V místech, kde se řeka rozšiřuje, nebo protéká menším jezerem, byly postaveny umělé ostrůvky z kamenů. Tyto byly vzájemně pospojovány dlouhými kládami, které opět usměrňovali směr plaveného dříví. Několik potopených větších pramic, řetězy na ostrůvcích tady připomínaly dobu plavení dřeva.
Pádlujeme v pohodě, každý si zvolí tempo podle nálady. Dambič si zvykl na svoje nové několikakilogramové pádlo. Už si nestěžuje a taky proč? Tady by mu to stejně nepomohlo a určitě neočekává, že někdo z „rakvářů“ se nad ním slituje a pádlo si vymění. Pochopil, že je to jediné řešení jak se dopravit do cíle naší cesty. Musím uznat, že jede velice dobře, nikde na něho nemusíme čekat.
Po několikadenním putování se konečně dostáváme k obávaným peřejím která v kilometráži doporučují obnést. Mají na svědomí řadu lidských obětí a pomoc je vzdálená několik dnů pochodu v nepřehledném terénu. Že je na řece něco zajímavého poznáváme podle řady plavidel uvázaných u břehu. Jejich posádky studují řeku ze břehu. Na to, že za celou dobu plavby jsme potkali pouze několik deblkajaků a skupinu, která s námi cestovala k jezeru, je tady opravdu živo.
Vjezd do asi dvěstěmetrového kaňonu začíná náročným vstupem, kde rozdíl hladin odhaduji asi na pět metrů. Je tam jeden výživný válec a několik menších. Zajímavá naváděcí branka ukazuje cestu. Na vysunutém bidlu je přivázaná PET láhev, která určuje směr nájezdu.
Je rozhodnuto. Po krátké poradě pojede jako první nejlepší jezdec Chrudoš. My budeme jistit a hlavně fotit. Soutěsku zdolává v pohodě a další část kaňonu, to už je jenom odměna za úspěšné zdolání obtížného začátku. Dambič si půjčuje Chrudošovo pádlo. Nemá odvahu pouštět se do peřejí se svým kyjem na který si už zvykl. Jedu hned za ním a celou soutěsku si vychutnávám. Po průjezdu největším válcem, do kterého se schoval jak bylo vidět na fotkách celý kajak, následovali veliké vlny. Mořský kajak je opravdu úžasná loď a byla to radost se na nich zhoupnout. Franta trochu váhal, ale přesvědčil jsem ho, že dřít se s lodí po suchu je blbost. O to větší spokojenost byla po průjezdu. Musím přiznat, že jsme si věřili tak, že jsme jeli i s bagáží. Pouze Honza jako poslední jezdec přinesl trochu vzrušení, neboť nepřesným nájezdem do prvního válce skončil na skále protějšího břehu. Dokázal, že si umí v takovýchto nepříjemných situacích poradit a boj s živlem vyřešil s klidem sobě vlastním. Zbytek soutěsky projel v pohodě.
Průjezd každého jezdce odměnili pozorující ruští vodáci upřímným potleskem. Pouze jeden z přihlížejících vodáků se po nás pustil do vítězného souboje s peřejemi. Ostatní své plavidla přetáhli po souši.
V tomto useku Ochta měla ještě několik obtížných míst. Jediné vzrušení připravil na posledním obtížném místě Franta. Válec ho vystřelil na kámen, kde předvedl obrat o 360 stupňů spadl z něho do proudu a důstojně odpádloval.
Po několika kilometrech se Ochta vlévá do řeky Kem na které je přehrada a její vzdutí již začínáme pociťovat. Tady bude cíl našeho vodního putování. Široká a pro nás již nezajímavá řeka Kem se vlévá ve stejnojmenném městečku do Bílého moře.
Cesta domů vede po prohlídce Kemu a Petrozavodsku do Sankt-Peterburgu – nám známého Leningradu. Tady na nás čeká vyvrcholení vodáckého programu výpravy. Ještě nedávno byl tento téměř nesjízdný úsek hodnocen stupněm WW VI a možná i výše. Nevím o nikom, kdo by se v minulosti odvážil pokořit tuto hranici lidských možností. Vodácká lahůdka mě nenechává v klidu a tak přemlouvám ostatní k odvážnému prvosjezdu. Odvazujeme jeden a posléze i druhý kajak. Jelikož jsme dobří parťáci, střídáme se a postupně všichni zdoláváme bez sebemenšího problému tuto obávanou překážku. Vše důkladně fotíme a filmujeme, zejména pro starší generace vodáků. Ti mladší obtížnost tohoto vodáckého výkonu nepochopí. Ano, pádlovali jsme kolem Aurory, křižníku jehož výstřel změnil dějiny nejen Evropy.
Podle GPS jsme pádlovali něco přes 110 km. Autem najeli více než 5000 km. Byla to nezapomenutelná a poučná expedice do země, kde dle klasika zítra již znamená včera. Pouze nedokážu pochopit, co tím klasik myslel.
.
