Pardubice - Hamburg 2004
Aneb z deníku šíleného kanoisty
Můj milý deníčku dnes začíná můj velký den pětiden. Vstávám v 8. hodin a to je o dvě hodiny dříve než jsem si předsevzal, sraz v loděnici máme v 10:00 a to ještě před tím si musím zabalit věci na cestu, nakoupit jídlo a po cestě na loděnici se stavit vyzvednou samolepky na lodě. Po příjezdu na loděnici se dozvídám že Pišák přijel hodinu přede mnou, a po 11 hodinové jízdě autem z Lionu spí v klubovně. Vůbec příprava posádek na závod byla prapodivná, posádka Pardubických koňů si přivezla loď až večer před startem a lepila dlouho do noci, chlapci z Tros magoros si úpravy lodě nechali až na poslední odpoledne a po příjezdu do Pardubic pobíhali po loděnici a pořád sháněli nějaké igelity, provázky, tyčky a bůhví co ještě.
V 10. hodin se všechny posádky sjíždějí a probíhají poslední informace o trase, cílu a povinných kontrolních bodech (Poděbrady, Brandýs nad Labem, Roudnice, Střekov, Děčín, Drážďany, Tourgau, Magdeburg, Wintemberge,). Rozdávám kilometráže z mapkami jezů, předáváme si čísla kontaktních mobilů na lodích a doprovodného mikrobusu, domlouváme volací časy a na závěr vysvětluju Lence kde že to má na nás v Hamburgu čekat. Nakládáme věci do lodí a vyrážíme na start kde na nás mají od 11. hodin čekat novináři.
Skutečnost však překovává naše představy, na parkovišti nás čeká snad 20 novinářů a minimálně dvě televizní stanice si nás přišly natočit do svých sportovních zpravodajství. Je to absurdní ale 23 let závodím na divoké vodě a z toho minimálně 10 let relativně úspěšně a nikdy jsem se z novinářem na startu nepotkal, až teď když vymyslím totální šílenost, tak se sletí jako vosi na bombón. Můj milý deníčku jestli tohle není náhodou křivda.
Všechny posádky pak dalších 45 minut rozdávají interviu jako o život. Nejvíce pozornosti na sebe strhává Budějovická sekce kteří těsně před startem popíjejí pivko a jsou dost v pohodě. Je neuvěřitelné jak dokážou všichni v 5.minutových intervalech 45 minut odpovídat na jedno a to samé (kdo to vymyslel, jak je to daleko, kolik je na cestě jezů a jak dlouho pojedeme, kolik posádek pojede a jak se jmenují a proč to všechno děláme)
Je 11:55 předávám startovací pistoli mému kamarádovi Potokovy aby odstartoval tento šílený závod, když už nepřišli pozvaní zástupci města ani ČSTV, asi budou na EURU 2004 v Portugalsku, nebo se někde budou věnovat svým voličůmJ
Tři, dva, jedna, start a je odstartováno, na trať vyrážejí 4. posádky Chrudošův team (Šťastný,Vorel,Hajský), Tros Magoros(Havlíček,????), Budějovická sekce (Boček,Pischek,Švehlík) a Pardubický koně(????). Právě všichni vyrážíme na trať nejdelšího vodáckého nonstop maratónu na světě a čeká nás 860 kilometrů jízdy po Labi z Pardubic až do Hamburgu. Všechny přípravy, povolení a organizace závodu (a že jich bylo) jsou u konce a začíná pokus o zápis do Guinnesovy knihy rekordů, ale hlavně do myslí vodáků kteří možná o něčem podobném vždy snily ale nikdy se neodvážily to zkusit. To co nás vlastně čeká je 860 kilometrů nonstop jízdy, přenášení 24 jezů na řece, každá posádka si vše co potřebuje na jízdu veze sebou v lodi a je zákaz přijímat jakoukoli pomoc z doprovodného teamu.Během prvních kilometrů nás ještě pronásledují paparazi aby urvali poslední fotky z této vodácké šílenosti. Během několika kilometrů kdy ještě jedeme všichni pohromadě Pišák vytahuje telefon a z lodi domlouvá poslední kšefty, asi by potřeboval v lodi i fax a e-mail ale chlapci z posádky si do lodi pouze udělali sklápěcí opěrátka a tak snad až někdy příště. Přijíždíme k prvnímu jezu kde při přenášení ostatním posádkám ujíždíme z dohledu a to ještě nevíme že se s nimi uvidíme až v Hamburgu. Při přenášení jezu v Přelouči využíváme nějakého chlápka který na jezu seká trávu a otevírá nám branku kterou po nás opět zavírá a tak posádky po nás mají velké problémy z přenášením. Pod jezem projíždíme dvou kilometrovým úsekem z mělčinami a malými peřejkami, kdo by to byl řek že tady na něco podobného narazíme. Po dalším jezu a bude jich ještě 22 mám první odpočinek. Držíme se z maratónu Morava nonstop osvědčeného systému 4 hodiny pádlování a 2 hodiny odpočinku. Na každý odpočinek mám připraven jeden dvouchleba ze salámem, jednu čokoládovou tyčku, dvě odměky PowerLeanu a pár loků citrónové matonky, na nejhorší chvíle hroudu špeku a ibubrufen 800 od Standovy babičky. Po prvním kontrolním bodu v Poděbradech se poprvé začíná zatahovat a po pár kilometrech se rozprší ve velkém stylu, poprvé nandáváme Goretexové oblečky a doufáme že to brzo přejde. Jak jsme se shodly i z ostatníma posádkami počasí ale vzlášt dlouhotrvající déšť jsou jedinými kteří by nás mohly v našem úmyslu dojet až do Hamburgu zastavit. Dostáváme esemeskou první informace o našem náskoku a jsme mile překvapeni vedeme o 80 minut a asi se začíná projevovat naše výhoda v tom, že jsme si všechny jezy projeli před závodem a máme přesně popsány místa kde máme vysedat a kudy přenášet tak abychom se co nejméně dřeli a neztratily přenášením moc času.
Na dalším kontrolním bodu v Brandejse na nás čeká Kamil Mrůzek a Drupi aby nás povzbudili. Drupi jede na Vydře ale trochu to podcenil a dost znatelně nám nestačí a tak nás po pár metrech opouští, Kamil s námi jede ještě pár kilometrů a pak nás také nechává svému osudu. Po chvíli se po telefonu od Lenky dozvídáme že jsme na druhou posádku najeli skoro tři hodiny. Podle GPS si udržujeme rychlost 10 km v hodině ale pravidelné přenášení jezů nám tento průměr hodně kazí.
První noc z nás nikdo nespí protože v podstatě každou hodinu přenášíme, v noci znovu prší ale není to takový liják jako u Poděbrad a tak to vcelku zvládáme. Další ráno při nasedání na jezu ve Štětí padám po pás do vody a je velké štěstí že tam nebyla větší hloubka jinak jsem šel i z hlavou. Mimo to že mě je dost zima tak začíná trochu foukat proti ale dá se tomu vyhýbat u břehu kde zdaleka tolik nefouká. Na dalším jezu v Roudnici rychlím přenášením znovu zvyšujeme náš náskok na 5 hodin. Pravidelně střídáme, přenášíme jezy a dostáváme se do zaběhnutého tempa, v okolí Lovosic poprvé zápolíme z velkým protivětrem a vlnami které nám chvílemi skáčou až do lodi, snažíme se jet co nejvíce u břehu ale při přejezdech z jedné strany na druhou to někdy dost houpe. Konečně se dostáváme k poslednímu jezu v ČR, který bude zase velmi těžký na přenášení. Poctivých 200 metrů přenášíme našim naučeným systémem, po příjezdu k jezu prostřední rychle vysedá bere dva nepromokavé pytle na záda a prsa a do rukou dvě balení matonky (lepší varianta), ostatní dva berou loď na ramena a přetahují loď ze zbytkem věcí (horší varianta). Tento jez přenášíme na třikrát, po těch 26 hodinách a 200 kilometrech v rukách loď neuvěřitelně ztěžkla. Řeka konečně začíná pořádně proudit a do Děčína to velmi pěkně teče. Naše jízdní rychlost stoupá na 12 – 13 km v hodině svítí slunko a nálada stoupá hlavně po tom že už nebudeme muset tahat tu těžkou mrchu po břehu. Zajímavé je i to že jsme zatím nepotkali zatím žádnou loď od naší ČSPLO, využití naší vodní cesty asi nebude to pravé ořechové.
V Děčíně doplňujeme vodu a nějaké jídlo, fotíme a naposledy vylézáme na břeh, je to poslední místo kde se to bez problémů může. Za Děčínem vjíždíme do krásného Labského údolí a blížíme se na naše státní hranice. Z přejezdem hranic by neměly být problémy, jsme přece v EU ale člověk nikdy neví co celníci vymyslí. Pomalu přijíždíme k hraniční budce v ruce připravené pasy a očekáváme co se bude dít, za nezájmu českých a německých celníků proplouváme pomalu celním prostorem a dále pokračujeme velmi krásným údolím až do Drážďaň. Po cestě potkáváme spoustu německých výletních lodí které jsou plné jídla a pití, trochu jim tu žranici závidíme ale aspoň máme o zábavu postaráno. V údolí řeka krásně teče chvílemi jedeme dokonce až 15 km v hodině, pěkné počasí a dobrá rychlost nám dodává sílu a nálada v posádce stoupá. V Drážďanech projíždíme v noci, fantasticky krásně osvícené nábřeží a katedrály města natáčíme na video a pulzující hospůdky u řeky nás lákají k návštěvě. Na nábřeží hraje krásně jazzband a nás moc mrzí že nemůžeme na nějakou akcičku zůstat.
Další den začínám noční směnou (0:00 - 4:00 zadák) začíná se u mě (a to nejenom u mě) projevovat problémy ze spaním (36 hodin beze spánku), díky Standovy rychlosti pádlování (říkáme mu že pádluje rychlostí kolibříka) však neusínám, ale z Kondorem na mě přicházejí docela slušné halucinace. Nejkrásnější byl asi ten bílý dálniční most na kterým jsem viděl i koncový světla přejíždějících aut ale který tam ve skutečnosti vůbec nebyl. Standa zase hlásí elektrické dráty přes řeku u kterých si přehodí na druhou stranu, ale dráty se taky mršky vypařily.
Při prvním raním pádlováním (6:00 – 10:00 háček) se začíná zdvihat velký protivítr a vlny, snažíme se jet u břehu ale tam to zase vůbec neteče. V některých úsecích proti větru jedeme pouhých 6-7 km v hodině, když si uvědomím že řeka teče okolo 5 km/hod tak v podstatě stojíme. Okolí řeky je jedna velká rovina ze spoustou bílých větrných elektráren, asi kluci německý věděli proč je tady stavějí, fouká tady jako blázen. Po tomto úseku prohlašuji že horší to už ani nemůže být a to mě ještě při jídle zalije jedna z vln a jsem totálně mokrej, a tak místo odpočinku klepu pěknou kosu, navlíkám se do všeho co jsem si sebou vzal a stejně je mě zima. Pro zajímavost je 25.června a já mám na sobě neoprénové boty, coolmaxové jégrovky, krátkou a dlouhou moiru duo, dlouhé triko ze Polartecu powerstretch, čelenku, goretexové kalhoty a bundu, už jen rukavice a můžu jít na horskou túru. V tomhle oblečení sedím na dně lodi a vylévám petkou vodu protože nás stále zalívají vlny.
Polední šichtu začínám ze Standou v pravé poledne a moje rouhání na počasí že to nemůže být horší se vyplňuje. Začíná k tomu všemu ještě pršet, během deseti minut se z deště stává totální průtrž. Kondor se pokouší v lodi uklidit tak aby se ze všema věcma vešel pod plachtu, těch jeho 50 kilo a 165 centimetrů se dá vcelku složit do malého prostoru a tak se mu to daří. Prší tak strašně že už se skoro rozhoduju to zabalit, ale naštěstí Standa jede jako fretka a tak nakonec zvládám. Později jsme se shodli že to byl nejtěžší úsek pro naší psychiku. Dostáváme sice povzbuzující zprávu že náš náskok se zvětšil na skoro 10 hodin ale už se těšíme až bude noc a utiší se ten vítr a déšť. Není nám však přáno a prší celou noc. Po přerovnání věcí v lodi a snědení části jídla se i ně podařilo narovnat pod plachtu a nasoukat se do spacáku. Už je mě vcelku úplně jedno že ležím ve vodě a v mokrém spacáku, hlavně že nemusím pádlovat. Konečně se mi po 58 hodinách podaří při odpočinku usnout. Hodinový spánek mě vrátil zpátky do akce a hodně mě pomohl a tak další noční čtyřhodinovku jedu v pohodě a bez halucinací, pršet sice nepřestalo ale aspoň přestalo foukat a tak jsme v noci mohly jet kolem 12 km v hodině.
Při první ranní (6:00 – 10:00 háček) ještě nefouká a tak se snažím jet co nejrychleji dokud zase nezačne foukat. První dvě hodinky ještě držím s obtížemi 12 km v hodině ale pak na mě přichází totální krize, absolutní vyčerpání přichází během 10 minut a pak už jenom trpím jako kůň. Dvě hodiny pořádně nevím kde jsem, mám sklopenou hlavu a ani nekoukám okolo sebe, v závěru přestávám vidět barevně, organizmus se asi rozhodl šetřit síly tím že nebude používat barevné spektrum. Jsem unaven tak že nemůžu udržet ani pádlo a to mě ještě čeká cca 300 kilometrů do cíle a o zlepšení počasí se rozhodně nedá mluvit. V těchto chvílích jsem byl přesvědčen o tom že u prvního města vysedám a končím. Další město je však naštěstí daleko a tak bojuju dál. Dalších 20 hodin pořádně nevím kde jsme a kolik je hodin, pouze čumím na GPS a držím aspoň 10 km v hodině, jedu jako robot 5 minut vpravo 5 minut vlevo a tak 4 hodiny pak dvě odpočinek a zase 5 minut vpravo a 5 minut vlevo. Už se nedá hovořit o závodu je to jízda pouze o přežití a dojetí za každou cenu, no prostě totální hnus.
Po 40 hodinách vytrvalého deště se počasí konečně umoudřuje a na pár hodin přestává pršet. Dostáváme zprávu že ostatní jsou 13 hodin za námi a že Budějovická sekce asi končí v Magdeburgu, Tross magoros jedou dál a že Pardubický koně jsou za námi 26 hodin. Zlepšení počasí a dobré zprávy nás povzbuzují k pádlování a esemesky z Čech psychicky pomáhají. Je noc a tak jedeme co se dá abychom na dlouhých rovinkách před jezem u Hamburgu byly pokud možno k ránu dokud nezačne foukat. Ještě se nám skoro podaří narazit do břehu když se Standou koukáme po světle o kterým si myslíme že jsou to světla o jezu, ale bylo to světlo od větrné elektrárny. Chvílemi to vypadalo jako UFO ale vnitřně jsme se ujišťovali že to UFO není. Při příjezdu do plavební komory u jezu ještě trochu bloudíme, nakonec však přijíždíme k našemu poslednímu přenášení. Vylézáme a jdeme na obhlídku přenášení když ale zjišťujeme že je to minimálně 600 metrů půjčujeme si u obchoďáku nákupní košík a nakládáme do něj všechny věci a loď na vrch. Nasedáme v okamžiku největšího odlivu a tak se strachujeme aby nám nezačal příliv a my nemusely pádlovat proti proudu. Na posledních 32 km nám zase začíná mírně pršet ale to nás už nemůže zastavit. Dostáváme se do bludiště přístavu a tak použijeme GPS aby nás navedlo až k našemu cíly do St. Pauli. V přístavu jedeme hodně opatrně navigace je tak 15 metrů vysoká a dlouhá snad 2 kilometry tak tady bych rozhodně plavat nechtěl. Posledních 500 metrů už nám začíná příliv a tak se snažíme jezdit co nejvíce u kraje a 100 metrů před koncem se fotíme a točíme na video záběry ze přístavu. Přijíždíme na nábřeží St. Pauli vylézáme a vzájemně si blahopřejeme že jsme dokázali že to dokážeme. Na parkovišti kde má být Lenka je však Fischmarkt a spousta lidí, tak volám Lence kde zaparkovala a jdu ji hledat, zaparkovala sice asi 100 metrů od nás ale nemohu ji najít protože se mě pletou strany a tak místo toho abych šel vpravo tak si to štráduju v klidu vlevo a ještě se divím kde je. Nakonec se přece najdem a nakládáme loď na vlek a jedeme si odpočinou do kempu který jsme viděli po cestě asi 20 km nad Hamburgem. Během čekání na ostatní vytahujem lahvičku rumu a dáváme si do nosu, během 20 minut jsme totálně na kaši a usínáme.
Po 14 hodinách přijíždí posádka Tros magoros, dělá nám sice problémy vstát ale pomáháme klukům z lodí a oni nám potom z pivem. Další posádka která se blíží k Hamburgu je Českobudějovická sekce která se posledních 15 km probíjí proti přílivu celých pět hodin, na začátku města volají abych pro ně přijel, ale mají smůlu musí až do konce. Po dojezdu se jdeme ještě podívat na holky v ulici lásky na ST Pauli, takže i tenhle cíl jsme si splnily. Pomalu vyrážíme na poslední jez kde se máme setkat z posádkou Pardubických koňů kteří mají už ztrátu přes 36 hodin. Pro chlapce má přijet jiný odvoz a tak se s nima zdravíme, předáváme věci a přejeme hodně štěstí do posledních kilometrů. Vydáváme se na cestu domů, vyprávíme si svoje zážitky a tak se dozvídáme že kluky z Tros magoros zastavily celnici a chtěli po nich aby zastavily a jeli až ráno že je to moc nebezpečné, nebo že Pardubický koně zastavila říční policie a chtěla jim dát pokutu 20 euro za to že neměli název lodi a nemohli pochopit že někdo jede nonstop na lodi do Hamburgu a k tomu ještě bez peněz. Z další povedenou historkou přišla Budějovická sekce a to když chtěli v Magdeburgu vzdát a dva z posádky už byly převlečeny a Pišák je ještě přemluvil aby pokračovali dál. Některé historky a hlavně atmosféra z cesty mikrobusem jsou publikovatelné až po 22 hodině. Po 12 hodinách cesty (samozřejmě nonstop) dorážím do Pardubic kde naše maratónské putování končí.
Můj milý deníčku, jsem moc rád že jsem se mohl této šílenosti zůčasnit, podívat se na dno svých sil a zkusit si to co nikdo před námi ještě nedokázal.Tajně doufám že už nikdy neotevřu tvoje stránky. I když nikdy neříkej nikdy…..
Na závěr bych chtěl poděkovat:
Lence Hajské za bezchybnou práci řidiče v doprovodném mikrobusu.
Mačkymu za výrobu nejlepší maratónské lodi na světě.
Standovy a Kondorovy za bezchybný výkon a že to se mnou vydržely až do cíle.
Yetti sportu za materiální podporu.
Všem kteří nám posílaly povzbuzující SMS.
Všem posádkám který neměly strach se vydat na lodi do Hamburgu.
VAROVÁNÍ AUTORA ČLÁNKU
Upozorňuji čtenáře, že všechny chyby které v obsahu tohoto článku najdou, jsou na svých místech zcela záměrně a tudíž kdo by chtěl práci autora článku kritizovat nechť ať si napíše svoji stížnost ve dvojím vyhotovení na adresu:
František Lampa, Lampářská 352, Lampárna 002 01
